Tomáš Pospiszyl: Minulost v přímém přenosu. Nová média a národní i osobní historie, 2002

(...) Jedním z nejpozoruhodnějších děl českého videoartu posledních let je práce Filipa Cenka z roku 1998, nazvaná 3x2 minuty po atentátu. Autor v ní jako základ použil dvouminutový fragment z filmu Jiřího Sequense Atentát z roku 1964. Tento hraný film se pseudodokumentárním způsobem zpracování snažil rekonstruovat průběh a okolnosti atentátu na říšského protektora Heydricha, vycházel ale přitom z pozic jednoho možného výkladu dané historické události. Film byl přitom často vysílán v televizi a na školách byl přímo užíván jako vyučovací pomůcka, i když šlo jen o variantu popisu a výkladu historických faktů.
Filip Cenek si z filmu vybral jeden fragment, který převyprávěl třemi různými způsoby. Místo původního Sequensova panoramatického záběru na dění v místnosti atentátníků poslouchajících rozhlas se Cenek pomocí počítačového programu po této scéně pohybuje v daleko větším detailu. Jeho zdánlivě nelogický pohyb uvnitř záběru může připomenout pohyb zaostřeného pohledu diváka, který si místo protagonistů pozorně všímá výrazů postav v pozadí, sleduje stíny osob, snímá drobná zátiší na stolech a skříních, ale také pomocí pohybu spojuje pohledy a obličeje jednotlivých aktérů scény v sekvenci, kterou jistě neměl režisér na mysli. Filip Cenek se pokouší na daném filmovém materiálu prozkoumat, jak byl onen záběr, respektive celý film zkonstruován a zda je možné tuto stavbu podrobit kritice a vystavět ji znovu a jinak.
Filip Cenek se již několik let zabývá teorií i praxí tzv. nelineárních příběhů. Zajímá se o takové druhy vyprávění, kde sled událostí není určován jen chronologickým pořadím, ale je tvořen pomocí jiných klíčů, které si vedle autora vyprávění může vytvořit i jejich konzument. Podobné způsoby vyprávění, které se uplatňují především v interaktivních multimediálních dílech, úspěšně nabourávají naše konvence chápání času a našeho místa v něm. Jak vyvozuje sám Cenek, toto místo není v podobných dílech jednoduše odvoditelné: „Tato konvence (chápání času v každodenním životě) udržuje čas jako lineární, narativní, a bez hierarchického rozlišení. Je to konvence, která definuje 'bytí' v každodenním životě jako 'jednu věc za druhou'. Ale z druhého pohledu - který nabízí model fikce - je sám čas každodenního života organizován podle různých druhů temporality, způsobů artikulovaných skrze měřítka kontextu a intenzifikace. Čas v každodenním životě a světě není bez rozlišení a hierarchie - je textuální, nabízí se k formování hranic a k procesu interpretace delimitovaným naší zkušeností s těmito hranicemi.” (?)
Jak dále uvádí, zjednodušené lineární a nehierarchizované chápání času by bylo možné snad jen v případě neexistence jazyka. Jazyk naši životní zkušenost bezprostředně ovlivňuje a organizuje do složitých struktur. Přitom si musíme uvědomit rozdíl mezi systémem jazyka a jeho konkrétními projevy. Řeč sama o sobě nenechává žádné materiální stopy, existuje jen v kontextu bezprostředního vyřčení. Se vznikem písma však vzniká zápis, který již existuje v čase a stává se i součástí těchto struktur. I film můžeme chápat jako podobný zápis, se kterým můžeme díky novým technologiím vejít v dialog, který překračuje několik desetiletí.
Zdánlivě formální cvičení zde může mít i hlubší podtext: jaká byla struktura filmové propagandy a máme-li dnes možnost do historie znovu vstoupit a pokusit se o její korekci, nebo alespoň o alternativní pohled. (...)

index

Po Atentátu (3 fragmenty), 1998, video, re-edit, 6:10 min., ~125Mb, QuickTime 7